Okusil nejvyšší soutěž, stabilně hrával druhou ligu. Platil za solidního obránce s výtečnou levačkou. Přestože nikdy vzorně nedodržoval životosprávu, fotbal miluje. Letos 40letý Ivan Martinčík pořád válí v krajském přeboru za Vendryni a v Třinci pomáhá s výchovou svých nástupců.
V úvodních dvou vystoupeních na cizích kolbištích jste výsledkově i herně obstáli, ovšem v obou domácích duelech jste propadli. Doma se vám vůbec nevede, jako kdyby nad vaším domácím hřištěm visela kletba.
V domácích utkáních hrajeme hrozně naivně. Hrneme se dopředu a hosté nás trestají za chyby. Pořád si hrajeme na pány fotbalisty, hráčům schází větší pohyb. Ví se o nás, že jsme herní, ale bez důrazu a osobní statečnosti a toho, že sám chci něco dokázat, to prostě nepůjde. Kluci to musejí vzít sami na sebe i s vědomím, že třeba pokazí přihrávku nebo nezrealizují svou myšlenku. Klesne jim sebevědomí a je konec.
V posledních dvou duelech jste inkasovali nevídaných jedenáct branek, což je na pováženou. Co s tím?
Dostáváme spoustu gólů, musíme to postavit na kvalitní defenzívě. Nemůžeme hrát hurá fotbal, protože na něho nemáme hráče.
Na podzim jste se s námahou vyškrábali mimo sestupové pásmo, ale na jaře jste ještě stoprocentně nebodovali, takže v tom lítáte znovu.
Flintu do žita neházíme. Musíme se vrátit ke hře z konce podzimu, kdy jsme měli bodovou šňůru.
Více si přečtete v tištěném Horizontu.
