Mezi myslivci koluje spoustu mýtů a dogmat, tvrdí odborník na srnčí zvěř

| 13. Duben 2015 - 11:37

Před publikem, oděným do zelena, stojí na jablunkovské radnici muž, který zkoumá život srnčí zvěře, dalo by se říct od základu. Může laik ani nedutat při jeho tříhodinové odborné přednášce o parožení a odhadu věku srnčí zvěře? Může. 

autor: Pavel Scherer

Pavel Scherer totiž mezi promítáním autentických fotografií hovoří natolik zajímavě a poutavě, a to včetně vyvracení celé řady mysliveckých mýtů, že čas uplyne jako mávnutím proutku. „V rodině jsem neměl myslivce, a proto nejsem ovlivněn mýty a dogmaty, které se předávají z jedné myslivecké generace na následující. Musel jsem začít od začátku,“ dodá ke své osobě odborník, kterého pozvali do Jablunkova zástupci města spolu s odborem životního prostředí.

Muž ze Sudic odchoval ve svých výbězích spoustu kusů srnčí zvěře a díky nim se začal věnovat studiu a výzkumu její biologie. Patnáct let zkoumá biologické oblasti jako je například reprodukce, parožení, výživa, genetika, odhad věku a podobně. Píše články do časopisů, a to i zahraničních, vydává knihy. Jde zároveň o člověka, který odchoval přirozenou cestou trofejově nejsilnějšího srnce na světě.

Pětiletý srnec, který se objevil i několikrát v televizních kanálech, se jmenoval Jůlínek a pocházel z trojčat. Šlo o čistý odchov, to znamená bez jakýchkoliv látek na podporu růstu. Krmil ho směsí ječmene a pšenice. Jedna obora v Rusku mu za něj nabízela 35 tisíc euro. Chovatel řekl ne! Pro peníze to nedělá a trofej světového šampiona by měl zůstat v ČR. Vůbec celý výzkum si financuje ze svých úspor. Srnec Jůlínek si však v loňském poranil zadní končetinu a na infekci uhynul.

Mnoho zajímavostí lze najít na jeho webových stránkách www.scherer.cz. Jako například autentické videozáznamy z oblasti reprodukce, kladení srnčat, mateřské péče, postnatálního vývoje srnčat, biologického fenoménu - vývoje parůžků, vytloukání a shazování. Úžasné je pozorovat například srnu při porodu. Třeba to, jak po sobě důkladně uklidí. Sežere blánu, placentu, okolní vegetaci a případně i hlínu, na které ulpěla krev a zbytky plodové vody. Snaží se docílit toho, aby exponované místo porodu nepřitahovalo případné predátory.

Odstartoval to nemocný srnec

„V začátcích mého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře byl mým jediným chovným materiálem nemocný paličkáč (označení trofejově slabého srnce) a jedna srna neznámého původu a rodokmenu. Tenkrát jsem si stanovil priority a prohlásil, že budu chovat konstitučně a kondičně silné a zdravé jedince s kapitálními trofejemi. Myslivci mě považovali za blázna. Mezitím prošlo mým chovem několik desítek kusů srnčí zvěře, různých věkových tříd, různých trofejových kvalit a potenciálů, od průběrných jedinců až po medailové kusy,“ říká Scherer.

Dodává, že jeho úspěchy nejsou žádnou černou magií, ani výsledkem po aplikaci různých hormonů či jiných nelegálních aditiv, jak se někteří mohou domnívat. Spočívají pouze v kvalitním genetickém založení jedinců, kvalitní výživě, cílené selekci, veterinární péči, klidovému faktoru bez stresu a důsledné cílevědomé péči.

Odborník z vlastních zkušeností vykládá, že mládě samčího pohlaví odchované na flašce, se v pohlavní dospělosti stává velice agresivním. Domnělý mazlík na chovatele začne útočit a je svým blízkým velice nebezpečný. Pokud však srnče odchová biologická matka, nebývá s agresí problém.

Jak je to se srnčími parůžky

Jako první ukazuje důkaz, že krev při růstu parůžků cirkuluje celým parůžkem. Na podélných a příčných řezech, které prováděl u uhynulých srnců, jsou jasně patrné otisky vyživujících cév. Také udělal pokus, kdy do růstového vrcholu rostoucích parůžků aplikoval srnci uspávací sérum, a zvíře za pár minut usnulo. Tím vlastně dokázal, že mezi tělem srnce a jeho rostoucími parůžky je jistá souvislost a že jsou propojené jedním cévním systémem.  

„Parůžek vyrůstá z okostice, a kdyby se tato blána chirurgicky implantovala na čelní nebo temenní kost, mezi paroží přežvýkavce, tak by z ní po úspěšné regeneraci vyrostl nový paroh. Takovou má okostice parůžkotvornou schopnost. Tento experiment byl proveden v Polsku a jelenovi z exponovaného místa na lebce vyrostl další (třetí) paroh, který dosáhl fenomenální délky 50 cm. Rostoucí paroží je intenzivně prokrvováno cévním systémem. Jakékoliv nechanické poranění je velice krvácivé. Na vlastní oči jsem viděl srnce, který při zběsilém úprku narazil hlavou do stromu a celé paroží si destruktivně zničil. Z poraněných cév doslova tryskala krev,“ konstatuje chovatel.

Dále vysvětluje, že srnec parůžky shazuje, jakmile mu hladina testosteronu v těle klesne pod určitou hranici, což bývá obvykle v říjnu nebo listopadu. Parůžky většinou „shodí“ o tvrdou vegetaci, ale parůžky mu mohou odpadnout i zcela spontánně třeba při chůzi či úprku, působením zemské gravitace. Z místa obnažené pučnice začne okamžitě vytékat krev, která se rychle sráží a vytváří na povrchu pučnice tvrdý strup.

Vzápětí centrální nervová soustava zahajuje regenerační procesy a z exponovaného místa na čelní kosti začne vyrůstat nový parůžek. „Jelikož chovám srnce v zajetí, mám možnost si rostoucí parůžky fyzicky „osahat“. Na pohmat jsou ochlupené parůžky příjemně teplé, a kdo měl možnost si parůžky osahat v době růstu osahat, cítil kromě tepla i tep srnce. To způsobuje cirkulace krevního oběhu v návaznosti na pulzující činnost srdce. Je to prostě úžasný pocit. Některým kvalitním srncům přirostou parůžky až 4 milimetry denně,“ říká Scherer s tím, že parůžek se po vytlučení stává mrtvou kostní tkání bez cévního a nervového spojení s pučnicí.

Kdy nosí srnci nejsilnější trofeje?

Většina myslivců si myslí, že kulminace paroží nastává ve třech nebo čtyřech letech srnce. Podle exaktních poznatků přednášejícího jde však o zakořeněné a ničím nedoložené dogma, které se vůbec nezakládá na pravdě. Někteří chovní jedinci produkují kvalitní parůžky až sedmém či osmém roce. Dokonce nejsou výjimky, kdy srnci nosili medailovou trofej ještě ve věku devíti či desíti let. „Rozhodně nesouhlasím s názory, že by se trofejově silní srnci měli lovit ve věku čtyř roků. Pokud by se tito jedinci předčasně vystříleli, v honitbě by nebyl kdo nikdo, kdo by kvalitní genetický potenciál předával dál. Tím by se kvalita populací srnčí zvěře dynamicky snížila. Bohužel však musím konstatovat, že v praxi to vypadá trochu jinak. Spousta kvalitních jedinců se loví předčasně, a to z pouhé neznalosti či chamtivosti. „Lovec“ začne bilancovat a řekne si - když ho nestřelím já, tak ho střelí sousedé, nebo padne za oběť nějakému predátorovi, nebo ho srazí auto. To je špatný přístup, který nemá s ortodoxní myslivostí nic společného,“ popisuje chovatel.

Dále mluví o výživě, která při správně koncipovaném přikrmování dělá divy. Přikrmovat jádrem by se mělo začít už po žních, a ne v listopadu či prosinci, jak se to často praktikuje. Docela dlouho trvá, než se srnčí žaludek přizpůsobí dané potravě. Navykací režim musí být pozvolný. Jakmile se krmí nepravidelně a potrava se často střídá, má to negativní dopad na zdravotní stav srnčí zvěře. Jedinci pak trpí průjmy, tzv. acidózou bachoru, mohou zeslábnout a uhynout.

„Troufnu si říct, že až 70 procent myslivců krmí špatně a zvěři spíše ubližuje, než pomáhá. Zvláště tzv. „víkendový myslivec“, který ke krmelci zamíří jednou týdně a do krmítka přinese malé množství, mnohdy nevhodného krmiva. Tlupa srnčí zvěře ve snaze „urvat co se dá“ se první den doslova přecpe a další dny pak hladoví. A to se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav. Chronicky postižený jedinec pak zatáhne ústraní a tam uhyne. O padlinu se postarají přirození predátoři, respektive divočáci, pro které je uhynulý kus vítanou živočišnou bílkovinou a zpestřením jídelníčku. Divočáci obvykle padlinu zkonzumují i s kosterními pozůstatky. Myslivci pak úhyny nenachází a myslí si, že je vše v pořádku a že přikrmují správně. Proto je velice důležité dodržovat správné principy přikrmování a všechny ostatní krmivářské zásady,“ zmiňuje muž. 

Díky dlouholetému výzkumu biologie se mu podařilo vyvrátit spoustu tradovaných mýtů a dogmat. Třeba to, že velikost paroží není u srnčí zvěře v přímé korelaci s tělesnou hmotností a konstitucí jedince. Má ověřeno, že i tělesně průměrný srnec subtilní postavy dokáže vyprodukovat kvalitní, medailovou trofej, zatímco srnec tělesně silný nadprůměrné hmotnosti, může vytvořit trofej podprůměrnou. Stejně tak je nemožné, aby se srnci dožívali 18 – 20 let, jak se někde popisuje. Biologické stáří srnčí zvěře dosud nikdo exaktně nezkoumal. Podle chovatele je však dvanáct let limitní hranice. Jakmile má jedinec zuby obroušené až na samé kořeny a nemůže zpracovat potravu, začne tělesně chátrat a hyne přirozeným biologickým stářím.

Odhadnout věk srnčí zvěře je velmi těžké

Je opravdu složité, stanovit přesný biologický věk srnčí zvěře i pro zkušeného myslivce. „Přibližný odhad věku je základní podmínkou pro správné posouzení chovné hodnoty a průběrný odstřel. Cestou k získání schopnosti správně odhadnout věk jsou časté návštěvy honitby a opakované pozorování zvěře, zejména jejího chování a vzezření.

Také je nutné se při odhadu neukvapovat a snažit se vyhodnotit všechny atributy, společně s vnějšími znaky pozorovaného jedince. Nejvíce chovatelských chyb a přehmatů udělají myslivci, kteří složili zkoušky z myslivosti a myslí si, že oni jsou ti nejlepší a nejchytřejší. „Odborně se již nevzdělávají, nečtou žádné myslivecké časopisy ani knihy a do honitby přicházejí pouze za účelem lovu. Takový „rychlokvaška“ je škodnou v revíru a troufnu si tvrdit, že nepozná kvalitního ročního srnce od průběrného sedmiletého. Svojí neznalostí pak napáchá v honitbě obrovské škody“, vysvětluje odborník.

Radí, že například roček je strašně naivní, protože dosud nenabyl žádné životní zkušenosti. V období říje přiběhne na vábničku jako první a mnohdy na pár metrů od myslivce. Dále říká, že v předjaří je dobré vyhodnocovat srnce, dokud jsou ještě v tlupě. Starý srnec se od tlupy odpojuje jako první, a v blízkosti si obvykle vytváří teritorium. Pokud ho myslivec podle architektoniky parůžků pozná, můžeme ho pak v době lovu s klidným svědomím ulovit a ví, že neudělal chovatelskou chybu.

„Jeden můj kolega, myslivecký hospodář ulovil srnce, kterého sledoval 14 dní. Viděl ho, jak pokládá srnu a dokonce agresivně odhání staršího samce. Srnec měl prošedivělou hlavu, zavalitější postavu a silnější krk. Na základě těchto znaků ho vyhodnotil jako staršího a později ulovil. Když se pak podíval na chrup, celý zkoprněl. Zjistil, že ulovil vysoce chovného ročního srnce s velice dobrým parožím. Bohužel takových případů z praxe znám desítky. Nikdo není neomylný! Důležité je, vzít si z toho ponaučení“ uvádí Scherer.

Mýty při odhadu věku

  • „Největší přežitkem, jsou obličejové masky srnců. Píše se, že roček má obličejovou masku tmavou s výrazným nosním pruhem. Čím je jedinec starší, tím se mu maska zbarvuje více do šeda. Na základě mého dlouhodobého pozorování jsem zjistil, že obličejové masky se srncům, bez ohledu na věk, dynamicky mění už v samotném průběhu (v úseku čtyř a půl měsíce). V období srnčí říje (červenec, srpen), mají všichni srnci, nevyjímaje z toho ročky, obličejové masky prokvetlé šedí.
  • Dále se uvádí, že ročci dosahují standardně slabších parůžků stupně špičáka případně vidláka. Myslivecká praxe nám ale jasně ukazuje, že v honitbách, kde se o zvěř pečuje správně a zodpovědně, produkují roční srnci běžně stupně šesteráka se silnějšími parůžky. Dokonce jsou známy případy, kdy roček dosáhl v trofeji medailové hodnoty. Takže podstatně silnějších parůžků, než jeho starší soukmenovci.
  • Roček by podle všeobecných pravidel měl být štíhlý, na vysokých bězích s parůžky tvaru špičáka.  V průběhu let tělesně mohutní, obličejová maska prokvétá šedí, zesiluje krk, vystupuje kohoutek a propadají bedra. Ale ani tyto zákonitosti nejsou pravidlem, a nedají se v praxi paušalizovat. V období srnčí říje všem kvalitním ročkům zesiluje obvod krčního svalstva a postava mohutní.
  • Dále se uvádí, že střechovité růže na parůžcích jsou znakem starých či přestárlých srnců. To je další přežitek z doby minulé, který se nezakládá na pravdě a v myslivecké praxi se nedá paušalizovat. Je mnoho kvalitních ročních srnců, kteří mají výrazně střechovité růže. Bohužel kvůli tomuto specifickému znaku byli předčasně uloveni.
  • Stejně tak podle šířky hlavy či postavení pučnic (sbíhání či rozbíhání) se nedá stanovit věk.
  • Také se uvádí, že do začátku doby lovu (16. května) by měli být všichni mladí srnci přebarveni do letní srsti. Také tento aspekt je možno považovat za mýtus, který se nezakládá na pravdě. Mladí srnci, kteří vložili spoustu energie do svých silnějších parůžků, přebarvují vždy výrazně později.

Proč ubývá srnčí?

  • „Snížení populací srnčí zvěře je ovlivněno několika faktory. Největší podíl dynamického úbytku nese samotný systém současného zemědělského hospodaření. Desetitisíce kusů v rámci České republiky hynou na rozsáhlých řepkových polích. Tato brukvovitá plodina je ekonomicky velice výnosným artiklem a pěstuje se na obrovských plochách. Pro srnčí zvěř je v době nouze atraktivním krmivem a velice ráda ji konzumuje. Stejně tak jako ostatní brukvovité plodiny obsahuje řepka olejka antinutriční látky, které se v předžaludcích přežvýkavců přeměňují v jedovaté složky.
  • U nadměrného příjmu může řepka zvěři způsobit značné zdravotní potíže. Není v silách myslivců docílit, aby ji zvěř nepřijímala jako jediné krmivo! Postižené zvíře trpí rozsáhlými průjmy, má narušenou motoriku a postupně ztrácí plachost. Mimo tyto skutečnosti má otupeny všechny smysly jako je zrak, čich, sluch, chuť. V případě chronického onemocnění dochází během několika dnů či týdnu k úhynu postiženého jedince. „Také mám exaktně zjištěno, že se v důsledku dlouhodobého příjmu řepky olejky se snižuje reprodukční potenciál biologických matek. Postižené srny rodí většinou jedno mládě, které je obvykle neduživé a málo životaschopné,“ sděluje Scherer.
  • Dalším nešvarem je skutečnost, že lidé odnášejí nalezená srnčata z přírody v domnění, že jsou opuštěná. Osvěta v této oblasti vázne a laická veřejnost stále věří mýtu, že jakékoliv nalezené srnče je opuštěné a mají tendenci ho za každou cenu zachránit. Lidé musí vědět, že srna „opouští“ své potomky účelově, protože svojí přítomností nechce upozorňovat případné predátory jako je liška, jezevec, divočák či rys, pro které je malinké srnče vítaným zpestřením jídelníčku. Srna přichází ke svým potomkům v určitých časových periodách, aby je nakojila a udělala nezbytnou hygienu.
  • Další desetitisíce mláďat uhynou v rámci kosení pícnin a trvalých travních porostů. Obvykle v červnu na českých loukách probíhají senoseče, v jejímž důsledku je usmrceno významné množství čerstvě narozených srnčat. Srnky do těchto porostů rády odkládají svá mláďata, kde je schovávají před potenciálními predátory.
  • Myslivci se snaží tomuto každoročnímu masakru zabránit všemi možnými způsoby a prostředky. Například vynášením srnčat za pomoci lovecky upotřebitelných psů, aplikací akustických, pachových či optických plašiček apod. Bohužel ne všechny tyto metody jsou účinné a stoprocentní. Srna si na plašičky brzy zvykne a mláďata do exponovaných lokalit přivede zpět.
  • V této oblasti je nezbytná součinnost zemědělců a myslivců. Spousta zemědělců vůbec nenahlásí, kdy a kde se budou senoseče provádět. Nemohou tak zahájit patřičná opatření a srnčata jsou ponechána na pospas svému osudu. Jakmile se přiblíží sekačka, srnče se instinktivně přitiskne k zemi a kosící lišta, která je nastavená na nízké kosení, srnče buďto usmrtí, nebo těžce zraní.
  • V každém mysliveckém sdružení, které má ve svých honitbách tyto travní porosty, přijde o život nezanedbatelné procento srnčat. Byl jsem svědkem kosení pětihektarového vojtěškového políčka, na kterém bylo posekáno sedm srnčat. Je hrozné vidět, když na posekanou louku vyjde srna, která hledá svého potomka. Ještě horší a emotivnější je pak vidět, když bezvládné tělíčko nalezne, očichává a pokouší se ho postavit na běhy. V jejím nářku je cítit smutek a obrovská bolest. Je to doslova srdcervoucí.
  • Dalším faktorem úbytku srnčí zvěře je přirozený potravní řetězec, který funguje od vzniku tohoto světa. Největší ztráty na srnčatech však mají na svědomí přemnožení divočáci.

Další články - Jablunkovsko

Policejní hlídka honila řidiče Mitsubishi z Jablunkovska, který odmítl zastavit. Padesátiletý muž dojel až k pastvině v Návsí, kde začal utíkat. Policisté však byli rychlejší.

Jablunkovsko | 22.09.2017 - 10:58

Po osmi stech ujetých kilometrech dorazila do regionu Recyklojízda. Parta lidí, kteří to vzali napříč republikou na elektrokolech, aby podpořili třídění a recyklaci baterií.

Jablunkovsko | 19.09.2017 - 14:16

Už jen málo zbývá Jablunkovance, aby postoupila do zlaté hitparády pořadu - Chtěl bych mít kapelu - se svou písničkou Čarovná studánka. Pomůžete svými hlasy ve třetím vysílání?

Jablunkovsko | 19.09.2017 - 11:08

Jablíček pomálu, zato česneku a medu bylo dost. 

Jablunkovsko | 17.09.2017 - 08:22