Vítězná povídka Kateřiny Walachové V zajetí drog

|
Třinec
| 4. Červenec 2017 - 9:47

V rámci protidrogové kampaně byla v Třinci vyhodnocena literární a výtvarná soutěž. První místo získala v obou kategoriích třinecká gymnazistka Kateřina Walachová. Její povídku V zajetí drog si můžete  nyní přečíst.
Po obloze se plavila šedá mračna a zakrývala hřejivé paprsky slunce. Musel jsem si dopnout bundu. Zahnul jsem do ulice plné stánků, za kterými stojí většinou beďary obsypaní brigádníci. S milým a přívětivým úsměvem jsem zabočil do jedné postranní uličky vedoucí k zadní straně autoservisu. Několikrát jsem se ohlédl jestli mě někdo nesleduje. Znovu se mi připomnělo přísloví: Pod svícnem je největší tma.

Autorka vítězné povídky Kateřina Walachová
autor: Zuzana Sedláčková
Autorka vítězné povídky Kateřina Walachová

 

Už chvíli před tím, než jsem vylezl ze stínu uličky, jsem spatřil svůj cíl. O kapotu stříbrného kombíka se opíral zrzavý čtyřicátník, kterému snad ani neříkají jinak než Skér. S ním mluvili dva chlapci, nemohlo jim být víc než dvacet. Čím jsem byl blíže tím srozumitelněji jsem rozeznával jejich rozhovor.

„ Hele, příště by jsme chtěli jeden balík sněhu navíc. Kámoš to chce taky zkusit.“ drmolil blonďatý chlapec zatímco jeho hnědovlasý společník přepočítával peníze, které následně předal Skérovi.

„ Bude love, bude balík sněhu navíc. Pravidla znáte.“ odpověděl Skér a předal klukům dva bílé balíčky.

„ Ještě jsme se chtěli zeptat,“ začal hnědovlasý, „ jestli neprodáváte ten novej spešl koktejl halucináče?“

„ Jo, prej se objevila nějaká nová supr směs DMTéčka a LSDíčka. Prej to tu je už déle, ale schovávali si to u sebe drogoví bossové!“ přidal se blonďáček.

„ Hej, děcka, ten koktejl mám, ale vám ho neprodám. Nemáte žádné zkušenosti s těmito psycho-drogami. První dávka by byla i poslední. To si na triko neber,“ odmítl Skér a blonďáček se hned začal rozčilovat. Máchal rukama a vyřvával, že to není fér.

„ Proč by jsme to neměli dát? To je úplná blbost, vo…!“ umlčel jsem ho svou rukou, kterou okamžitě dal pryč z jeho nevymáchané tlamy. „ Co to děláš, vole?“ štěkl na mě.

„ Jsi moc hlasitej. Prozradíš to tu.“ ušklíbl jsem se na něj, otočil se na Skéra a pozdravil se s ním. „ Na to co sháníte, děcka, ještě nejste připraveni. Pláčete na špatným hrobě.“ Blonďák se napnul a vypadalo to, že na mě skočí, ale jeho tmavovlasý kamarád ho zastavil.

„ Jdeme, kámo. To, co jsme potřebovali, máme,“ s těmi slovy se otočil a odešel i s naštvaným blonďákem.

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou nad jejich drzostí a s úsměvem se otočil na Skéra.

„ Ale mě ten ‘koktejl‘ prodáš?“ Skér se zasmál a otevřel kufr auta, o který se ještě před chvíli opíral.

„ Tvoje objednávka je už přichystána,“ z papírové krabice vytáhl malý balónek žluté barvy. Rozepnul jsem si bundu a z vnitřní kapsy jsem vytáhl stočenou ruličku bankovek. Předal jsem mu ruličku a žlutý balónek si schoval na její místo v bundě. Skér si jako vždy přepočítal peníze, a když byl spokojen, schoval je do své bundy.

„ Tak zase za dva týdny, Skére,“ už jsem se chtěl otočit, když mě Skér chytl za rameno.

„ Počkej, Miku, nemysli si, že jsme si ničeho nevšimli,“ zvážněl.

„ O čem to mluvíš?“ hrál jsem blbého, i když jsem věděl, o čem mluví.

„ Moc dobře víš o čem mluvím.“ zamračil se. „ Nejsem jediný kdo si toho začal všímat. Od toho co jsi začal brát ten koktejl, chováš se, prostě, jinak. A ty obvazy přede mnou neskryješ. Na to se známe moc dlouho. U samotného tripu jsi měl jen modřiny, ne řezný rány. Jen na sebe dávej pozor, Miku“ dořekl Skér a ušklíbl se.

„ Budu dávat pozor.“ Ujistil jsem ho a odešel jsem.

++++++++++++++++++++++++++++++++++

 

Vešel jsem do svého bytu a odkopl svoje boty z nohou někam do neznáma. Všechen optimismus a sebevědomí, kterým jsem oplýval, když jsem byl venku, rázem zmizel a já spadl do kruté reality. Ve špinavém zrcadle, kolem kterého jsem procházel hlouběji do bytu, jsem spatřl trosku, která si hrála na šťastného člověka, i když uvnitř umírala. V rozpadajícím se obýváku jsem spatřil na stěnách několik fotek mé rodiny, kterou jsem opustil, když mi bylo devatenáct. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval , jak mě drogy zničí, měl jsem je za svou záchranu. Byl jsem hlupák a teď je ze mě jen závislý hlupák.

Celé mé tělo se třáslo, když jsem míček rozřezával a obsah opatrně vysypal na stůl. Pečlivě jsem světle béžovou směs, z různých mixů drog a chemikálií, srovnával kartou do dvou čar. Z předem připraveného papíru jsem si sroloval ruličku a směs nedočkavě vyšňupal. Srdce se mi rozbušilo a já jen s nedočkavostí čekal, až to začne účinkovat. Jsem masochista...

Podlaha se začala naklánět a já spadl z roztrhaného gauče. V pokoji potemnělo a nábytek se začal rozpouštět do mazlavé hmoty. Shhh. Jssi zzpět. Shhh. Ozval se tichý šepot, který mi naháněl mráz po zádech. Nohy se mi lepily na podlahu a kolem mě běhaly stíny. Černé postavy začaly nabírat tvar a podobu. Shhh. Míššo.. Tý jssi sse vrrátill. Shhh. Uslyšel jsem bolestivý hlas mé matky a když jsem se otočil spatřil jsem její rozpadající se tvář. Vykřikl jsem. Snažil jsem se utéct, ale uklouzl jsem a spadl přímo do té mazlavé hmoty. Z té se přímo vedle mě vynořila něčí ruka a chytla mě. Prudce jsem sebou trhl a převrátil se na záda. Zatímco jsem se potápěl, vymrštila se vedle mě postava, která mě chytla za ruku. V rozdrásané tváři jsem poznal otce. Shhh. Míššo… Pomůžžeme tí. Shhh. Shodil jsem jej ze sebe a s obtížemi se škrábal z hmoty. Vyběhl jsem na chodbu, která byla, naštěstí, v pořádku. Za sebou jsem uslyšel hlas svých rodičů. Shhh.. Míššo, tý víšš, žže tomuu neuutteččéšš. Shhh.

Zavřel jsem dveře od obýváku, až to třísklo. Z čela mi kapal pot. Otočil jsem se směrem do chodby. Přede mnou stála malá brunetka s medvídkem v ruce. Monika. Na tváři se mi objevil úsměv. Bráško? Co tady děláš? Už jsem chtěl odpovědět, když se otočila a rozběhla se. Rozběhl jsem se a volal na ni. Chodba se prodlužovala. Strop se snižoval a zase zvyšoval. Stěny se vzdalovaly nebo se na mě lepily, ale konec nikde. Monika zahnula do mého pokoje. Už jsem chtěl za ní vběhnout, když se celá chodba otočila vzhůru nohama. Dopadl jsem přímo na světlo. Střepy se mi zaryly do kůže a před očima se mi na chvíli zatmělo. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem nad sebou smutnou tvář Moniky. Proč jsi nás opustil, bráško? Z očí jí začaly téct černé slzy a já si až teď všiml, že její oblečení bylo roztrhané na kusy. Proč jsi nás nechal samotné?! Zaječela a její oči se zbarvily do krvavě rudé. Jak jsi si to mohl dovolit?! Vrhla se na mně a začala mě kousat do ruky. Shodil jsem jí ze sebe a pokusil se vstát. Chytla se mně znovu za nohu a kousala, zařval jsem bolestí. Odkopl jsem jí, ale nic jí to neudělalo. Vstala a začala se ďábelsky smát. Neutečeš tomu, bráško! Vlastním démonům nikdy neutečeš!

Vběhl jsem do kuchyně, na svůj pokoj jsem si netroufl, po tom co tam Monika vlezla. V duchu jsem se modlil, aby to všechno už přešlo. Jsi slabý. Až směšně slabý. Bojíš se vlastních démonů tak moc, že voláš panenku Marii. Vysmál se mi až moc povědomý hlas. Otočil jsem svou hlavu směrem doprava, kde jsem jej uslyšel. Zamrzl jsem na místně. O rám okna se opíral muž v černém obleku, učesanými a čistými vlasy a v očích temnota. Můj úplný opak a přesto, jsem to já, strhaný, ale jinak do posledního detailu stejně prožraný špínou. Ušklíbl se na mě a já se napřímil. Postavíš se svým démonům anebo to necháš, aby tě to zabilo? Zeptal se.

„ Ono už mě to zabilo.“ zašeptal jsem, vzal z linky nůž a vrhl se na svého démona…

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

„ Dnes ráno byla objevena další oběť nové drogové směsi. Policie oběť identifikovala jako jistého Michaela K. Tiskový mluvčí ČR uvedl, že poznatky z tohoto případu pomohou dovést policii k ukončení případu nové drogové směsi, která naše krajiny….“ muž za volantem utišil rádio, když si všimnul, že jeho ženě po tváři steklo pár slz.

„ Mmyslíš, že by Kristína takhle taky dopadla? Nebo tak dopadne?“ zeptala se žena svého muže a utírala si do kapesníčku slzy.

„ Nedopadne tak. A nepřemýšlej nad žádným kdyby.. To jí se z toho dostat nepomůže.“ zbělaly mu klouby na rukou, když stiskl volant.

„ Ale ona nás nenávidí!“ rozplakala se znovu jeho žena.

„ Je závislá...“ posmutněl muž. „ Je jí teprve šestnáct. Ona se z toho dostane a až to přejde pochopí nás. A bude nám děkovat, že jí to nezabilo.“ snažil se uklidnit muž svojí ženu.

Na zadním sedadle podřimovala mladá dívka, bylo jí dvanáct. Rodiče jí nechtěli brát sebou. Pokaždé, když se vraceli z návštěvy její sestry, byli strhaní. Chtěla jít s nimi a pomoct jim. Chtěla pomoct svojí sestřičce. Podařilo se jí je přesvědčit, aby mohla jet s nimi. Chtěla vidět svou sestru, jak se snaží zbavit své závislosti. Bylo jí jedno, že na ní bude určitě křičet, když jí bude chtít předat jejího plyšáka, kterého měla už od školky. Křičela na ní už před tím, než se prozradila rodičům.

Sevřela v náručí plyšového pejska a podívala se na budovu, ve které se měla nacházet její sestra. Nezklamu tě mami, nezklamu tě tati. Nezklamu tě Kristíno. Pomyslela si a odepnula si pás...

Další články - Kultura

Tento čtvrtek 16. listopadu, v předvečer státního svátku Dne boje za svobodu a demokracii, se v Knihovně Třinec hned dvakrát zaměří na oběti nacistické zvůle. Nejprve přivítají v 17 hodin známého...

Kultura | 15.11.2017 - 06:21

Porota 17. Festivalu Divadel Moravy a Slezska, která pracovala ve složení: Zuzana Jindrová, Jan Hyvnar, Kazimierz Kaszper, Jan Kerbr, Jiří P. Kříž, Emil Orzechowski, Ladislav Vrchovský, s čestným předsedou...

Kultura | 12.11.2017 - 08:12

Týden vědy v hutnickém městě zakončí v sobotu show Věda nás baví, kterou tradičně připravují studenti a pedagogové místních škol. Akce začne v 9.30 v Knihovně Třinec a organizátoři...

Kultura | 10.11.2017 - 10:43

Česko-slovenská pohádka pro celou rodinu vzniká na základě nové dětské česko-slovenské knihy „Když draka bolí hlava“. Drak Čmoudík v pohádkové knížce autorů Petra Šišky a Dušana Rapoše symbolicky spojí...

Kultura | 08.11.2017 - 08:24